Sedím si na břehu moře ve Finsku a je mi moc dobře. Pomalu se začíná smrákat. Počasí je pěkné, slunce je pořád stejně vysoko a teď dokonce vystupuje zpoza mraku. Přemýšlím co bude dál, ale možná dál už nic nebude, do hlavy se mi derou myšlenky, kolik podvečerů jsem takto trávil sám. No bylo jich nepočítaně a vždycky, když jsem s někým byl, tak jsem se cítil šťastný a opojený. No a co na tom, co dál. Říkám si, měl bych být ambiciozní a dělat kariéru. Ke štěstí to stejně nevede. Vždycky jsem potkal ženy, které říkaly: "Je mi s tebou dobře, jsi fajn. Nechci nic měnit." Ale po určité době to už neplatilo a nároky se zvyšovaly a jak se zvyšovaly, tak to byla křeč. Nic naplat, ač jsem se snažil, tak ta spokojenost nebyla. Kde je tedy problém? Ptám se sám sebe: Stojí to vůbec za to? Tak jsem si řekl, že budu bezmezně šťastný tím, jak žiji. A kdo mě bude chtít, tak mě bude brát takového, jaký doopravdy jsem. Prostě klidného, po večerech tichého přemýšlivého člověka, který chce s tím druhým sdílet co nejvíc společného a nebo mě bude držet jen tak za ruku, a občas mě políbí na krk. A já to tiše vrátím, řeknu: "Pojď blíž!" A zas bude dobře.
