vždy milující
20. července 2011 v 20:49V pouštích bývají místa, říká se jim oázy, schovávají to, co okoralo na povrchu, uvnitř jsou tak živé, přijdeš na to,že láska probudí, co zůstati skryto má, studna též vydá vodu, o tom příběhu už dávno vím.
Kdo by to řekl, západy slunce tak rudé, pohladit, někoho, někdo, ve vteřině ten pocit, tuhle sezónu zanedbám, daruju ti kus sebe, chceš, nechceš, nech být, já už jsem stejně jiný.
Kůň je již unavený jako já, ale víc než on si přeju běžet, krucinál dá to práci, pocit, že není co říct, zbude jen mlčet, že můžu ublížit, jak komu ale. Neptej se, jsem v pátém měsíci, v úplňku, dech mi už nestačí, mám nápad!
Další křeč mě bere, řekni si, co za to chceš, lži tak jako já na hraně, nekradeš stříbro a po hospodách je jich málo. Nauč se psát. Je zoufale málo lidí jako chlapů, padlo nás. Po mořích se plavíš a města jsou kamenná, neznámé příběhy neznámých. Lepší se to v oblastech duchovních?! Nic se neudělá samo. Potřebuješ naději!
Ty jsi moje duševní oáza. Líbí se mi, že zase píšeš. Moc ráda tě čtu