27. září 2011 v 23:58
Vyrazil jsem si s ní v odpoledni prozářeném sluncem do města na krátkou procházku. Moc často se nesměje, ale o to je krásnější, pozvala mě na zmrzlinu, ve zmrzlinách mám jasno, ale ona se trochu rozmýšlela. Vybrala si. Zapomněl jsem se jí zeptat, jakou má nejradši. Pak jsme se potulovali, ale přitom měli jasno, kam půjdem dál, cesta nás vedla ke Špilberku pod barevnými stromy a kolem laviček s milenci v různém stupni ponoření se do sebe. Raději jsme se jim vyhnuli. Vlastně nevím proč. Sbírali jsme si kaštany navzájem a bavili se, smáli jsme se a byli veselí, uvědomoval jsem si její křehkost ale zároveň i její sílu. Entropie to je téma panečku. Chyběly jen minuty. Příště ji vezmu za ruku. Přísahám! A entropie narůstá.
Vezmi ji za ruku, knedlíku. Běda, jak se to v příštím příspěvku neobjeví! :)