Život je krásný, když je vám osumnáct. Zkuste se někdy projít v páteční podvečer městem. Narazíte na kapelu vlasatých i bezvlasých týpků, kteří hrají v podivných uprávách Dylana a Hlavsu, ale dostane se to zatraceně pod kůži. Na rohu v kavárně si dáte kafe a posloucháte skrz dveře. Vevnitř se smějou tři blonďaté servírky fiflenky, které si úzkostlivě hlídají linii. Na náměstí narazíte na trhy s vínem a se vším možným ze středomoří, na bezdomovce se psem, který poslouchá jen na anglické povely a který si ještě nevrznul, protože celou dobu obtěžuje fenku, co vypadá jako ovečka. Pak se vrátíte a posloucháte znovu Dylana a rozmýšlíte kam jít, tak nejdete nikam, stojíte na rohu a sledujete lidi, jak prochází a díváte se na fasády domů, pozor teď kolem zrovna jde bývalý revizor František Vomáčka, který rád kope lidem do prdele. "Jak oni nám, tak my jim" je jeho životní heslo. Ale už taky sešel proti tomu, jak jsme se minule potkali v šalině. Věkem. A taky pivem.