Opět stavím panáčky z kaštanů a šoupu nohy barevným listím, blíží se doba, kdy nebudu mít náladu a nic se mi nechce. Jen se dívám na ty divoké a úzkostné barvy v modrooranžové večerní obloze města. Tohle město nevypadá jako Gotham City, ale i tak se tu někdy cítím cize. Občas mě kvůli tomu mě přepadne nenadálá touha odjet pryč, třeba na výlet do Ledče, bez jasných myšlenek, bez jasných cílů. Jen pro ten okamžik cesty. Jako lék k umlčení zbytečných pocitů používám myšlenky, že příští rok touhle dobou budu řezat dřevo na zimu, vařit guláš silný jak noha u prdele a péct chleba. V den volna pak vyzvu kamaráda na sklenku špatného vína, po které bude následovat ještě horší víno a potom to nejhorší, pak si člověk aspoň uvědomí, že není nikdy nic perfektní a je jen na něm, jak se k tomu postaví.